Mám to zkusit? Bude činění pro mně?
Bojíte se zkusit vyčinit kůži? Nebojte se. Jde to i doma, s minimem vybavení a tak dále. Tenhle text jsem původně chtěl nazvat nějak jako "10 mýtů o koželužství", ale to by zavánělo přístupem typu "jenom já vím jak je to doopravdy", což bych nerad. Ony ty "mýty", s nimiž hodlám polemizovat, jsou do značné míry opodstatněné. Bohužel vynechávají některé důležité informace, které mohou vést k misinterpretaci. Nuže, proč se lidé koželužství bojí?
- Koželužství smrdí. Jak kdy. Záleží na tom jaké postupy použijeme. Ona tahle představa se odvíjí od středověkých (nebo už starověkých?) postupů, které s oblibou využívaly takové látky jako trus, kvašenou lidskou moč a podobně (a ono se to ostatně používalo ještě dlouho poté, co středověk skončil). Tyhle postupy měly své využití a fungovaly, ale ani v tom středověku nebyly zdaleka jediné! Odjakživa se používaly různé postupy k výrobě různých druhů usní a zpravidla ty jednodušší ani nesmrdí.
- Koželužství je hnusné. Tohle hodně souvisí s předchozím bodem, i když tak radikálně ho odmítnout nemůžu. Nezbytnou součástí koželužství je počáteční očištění kůže od zbytků masa, blan atd. Takže vám z toho odpadávají různě kousky, které by se slabším povahám nemusely líbit. Ono to nesmrdí, není to nic horšího, než když krájíte maso, ale faktem je, že toto je činnost, kterou by nebylo nejlepší dělat v obýváku. Aspoň ne u větších kůží. Zbytek činění už bude hnusný jen v případě, že oživíte středověké recepty naznačené v předchozím bodě - a to můžete, ale nemusíte udělat.
- Koželužství je nešetrné k životnímu prostředí. Představa, která je poplatná pro změnu modernímu kožedělnému průmyslu. Tam se opravdu používají třeba jedovaté soli chromu, nebo arsenik, a je tam jistý problém se znečištěním. Jenže to je průmysl; v domácích podmínkách tyhle věci používat ani nemůžete, protože je není kde koupit. Postupy, které na těchto stránkách uvedu, jsou jednak tradiční a jednak šetrné - po konci činění je v klidu můžete vylít do trávy.
- Koželužství vyžaduje spoustu místa a vybavení. Zase - jak se to vezme. Profesionální koželuh v kterékoli době to všechno opravdu potřeboval. Různé nástroje (i když těch zase tak moc není), ale hlavně nejrůznější velké kádě a tekoucí vodu. Znalci historie si představí třeba velkomoravské činící jámy - ty navíc musely být venku a vykopané v zemi, bylo jich hodně, a bůhvíco se s nimi muselo dělat aby z nich voda neodtékala ... Jenže tohle se vztahuje k PROFESIONÁLŮM, a k jedinému (byť nejužitečnějšímu) způsobu činění. Řemeslník, který se činěním živí, zpracovává hodně kůží a potřebuje hodně pomůcek, které mu to usnadní. Ale činit se (zase v závislosti na použitém postupu) dá i v paneláku a s minimálním vybavením. Pokud nehodláte zpracovávat desítky kůží týdně.
- Zbytečně bych kůži zkazil. To se stát samozřejmě může, ale tak moc bych se nebál. Že kůže nedopadne zpočátku vždycky tak, jak si ji představujete, je jasné. Proto bych také nedoporučoval pro první pokusy koupit na jatkách hovězí kůži za 5000Kč. Vezměte nějakou tenčí kůži (srnčí, kůzlečí, králičí) - ta se dá sehnat snadno i pokud nemáte vlastní zdroje, a snadno se i činí. První kůži si třeba rozřežte na několik kusů a každý zkuste zpracovat jinak, abyste si vyzkoušeli různé postupy. Nějak to určitě dopadne. A krom toho - pokud kůži vysloveně nerozřežete nebo nerozděravíte, tak je činění opakovatelné. Kůže dopadla špatně? Šoupněte ji na pár dní do vody, pořádně rozmočte a můžete to zkusit znovu. Úplně zničit kůži není zase tak jednoduché.
- Činění trvá dlouho. Ano a ne. Činění může v závislosti na použitém způsobu trvat zhruba jeden týden až jeden rok (zřídka i déle). Ano, je to dlouho (zvlášť ten rok), ale většinu času kůže prostě jen někde leží a nemusíte si ji moc všímat. Naopak, ty nejrychlejší metody (činění tukem) bývají na práci nejnáročnější.