Povrch tříslovinových kůží
Tady jde hlavně o estetický dojem z kůže. Napíšu něco o tom jak ovlivňovat odstín barvy a druh povrchu.
Barva
Základní barva je pochopitelně dána barvou činící břečky, a je typicky v různých odstínech hnědé až černé. Vypadalo by to tedy že během dokončování už s barvou vyčiněné kůže mnoho nenaděláme, ale opak je pravdou - můžeme poměrně zásadně měnit světlost a výraznost barvy.
Základní barva je vždy poměrně tmavá. Pokud kůži mastíme, tmavne (někdy až skoro do černa). Pokud kůži měkčíme, světlá. Pokud měkčenou kůži namastíme, dostaneme se zase na tmavou. Naopak to platí jen pokud kůže ještě není namaštěná moc.
Znamená to tedy, že pokud chceme kůži co nejsvětlejší (což bylo dle dobových návodů v 19. století považováno za důkaz kvalitní práce) nesmíme mazat. Pokud už mažeme, tak jen z masové strany a jen velmi mírně. V žádném případě nesmíme někam nalít jezero oleje a pak ho roztírat, protože v místě jezera se udělá tmavší flek. Správné je kůži olejem pocákat a pak rychle rozetřít houbou.
Vliv měkčení na hraně
Měkčení má ovšem svoje vlastní zádrhele. Pokud jste už zkoušeli měkčit přes hranu, víte, že kůže se při tahu okamžitě zkrabatí a poskládá. Když potom poskládanou kůži táhnete přes hranu, je měkčena více v místech ohybu než tam, kde na hranu přiléhá plochou. U kamencovaných nebo kvašených kůží to až tak nevadí - jsou tažné, takže se propíná celá kůže a i když je ohyb změkčený víc, zbytek kůže to po chvíli snadno dožene. Kůže činěné tříslovinami ale tak tažné nejsou, takže se změkčí opravdu jen to místo ohybu a zbytek zůstane skoro stejný. Když takovou kůži potom rozložíte, má na sobě světlé čáry (v místech přeložení) v celkem tmavé ploše. Z mechanického hlediska je kůže pěkně ohebná v těch čárách, ale tuhá ve zbytku (došlo tedy k jakémusi "rozlámání" kůže). Co s tím?
Možností je prohlásit to za záměr. Kůže měkčíme důkladně v různých směrech, takže se pokryje hustou sítí čar, resp. rozláme se na celkem malé kousky. Mechanicky je taková kůže docela měkká, povrch má ale takový zmačkaný. To můžeme doladit hladítkem, kterým kůži ještě zavlhka vyrovnáme (z masové strany), a pak už bude "zmačkaná" jen vizuálně. Což může být pro některé účely považováno za estetické.
Druhou možností je kůži po "rozlámání" ještě znovu namastit z lícové strany. Tím všechny světlé čáry ztmavnou a kůže získá jednotnou barvu. Bude stále vypadat zmačkaně, ale už nebude hrát všemi barvami a bude měkká.
Další možností je po měkčení na hraně zařadit měkčení válením. Povrch kůže se tím jakoby "pomerančově zkrabatí", což čáry přeložení zakryje.
Pokud chceme mít kůži hladkou a přesto měkčit způsobem stejně intenzivním, jaký umožňuje hrana, je nejlepší použít oblou hranu (nebo kulaté hladítko) v kombinaci s rovným hladítkem na vyrovnání do roviny.
Povrch
Něco o povrchu jsem už nakousnul - jak udělat povrch s "pomačkaným" vzhledem a se zkrabacení a la pomerančová kůra.
Hladký povrch vytvoříme napínáním kůže a hlazením. Takže pokud měkčíme, tak na oblé hraně (nebo hodně opatrně - aby se to nezkrabatilo - i na rovné), a po měkčení hladíme hladítkem. Někdy stačí hladit jen na masové straně a lícová strana se vyhladí o hladkou podkladovou plochu sama. Pokud to nepomáhá, hladíme hladítkem přímo na lícové straně, ale na to potřebujeme dokonale hladké hladítko (jinak povrch poškrábem). Na dřevěném hladítku se vždycky nějaká nerovnost najde, takže nejlepší je kovové nebo skleněné. Kůže se lépe vyhlazuje pokud je její lícová strana namaštěná, nejlépe nějakým hodně plnivým tukem (lůj).